Umístění: Beroun, Husova nám. 77/5
Narozen 14. 08. 1926
Poslední bydliště před deportací: Beroun
Adresa/místo registrace v Protektorátu: Beroun
Transport Cv, č. 944 (06. 03. 1943, Praha -> Terezín)
Transport Ev, č. 308 (28. 10. 1944, Terezín -> Osvětim)
Zavražděn
Byl synem berounského učitele náboženství a židovského kantora (vede bohoslužbu) Adolfa Michalovského. Ottův dědeček Jacob Michalowski pocházel z území dnešního Běloruska, odkud zřejmě utekl před ruskými pogromy v druhé polovině 19. století do moravského Holešova, kde zastával funkci kantora v tamní velké židovské obci. Adolf byl původně obchodním cestujícím, a tak se nestálé přesuny staly nedílnou součástí jeho života. Při obchodní cestě se v Rumburku seznámil s německou římskou katoličkou Marií Haasovou, dcerou tamního drobného podnikatele, do níž se zamiloval. K nepříliš velké radosti jejího otce Marie nejenže lásku opětovala, ale dokonce konvertovala od katolictví k židovství. Krátce poté se jim roku 1924 narodila dcerka Stella a o dva roky později syn Otto.
V roce 1933 se rodina z Kolešovic na Rakovnicku přestěhovala do Berouna, do budovy židovské modlitebny v čp. 77/I na hlavním náměstí. Otto se učil velmi dobře, takže přestoupil na gymnázium. Kromě toho byl hudebně nadaný, hrál skvěle na housle, které si oblíbil. Po odtržení pohraničí Československa získal náhle nového kamaráda Pavla Schleissnera, jehož židovská rodina utekla před nacisty z Chomutova. Pavel zase hrál dobře na piano, takže spolu často muzicírovali. Protižidovská nařízení však začala postupně dopadat i na Ottu, který již nesměl pokračovat ve studiu.
Podle norimberských rasových zákonů byl míšencem 1. stupně a to, že se jeho milující matka i přes opakovaný nátlak Němců odmítala rozvést, chránilo jak Ottu, tak celou rodinu. Poměrně dost dlouho, nikoli však absolutně. I židovské míšence nakonec čekal transportu směr terezínské ghetto. Otto i jeho sestra byli odtrženi od rodičů a v březnu 1943 museli nastoupit do transportu, zatímco jejich matku Němci nuceně nasadili do zdejší textilky. Stelle se podařilo přečkat válku v Terezíně, kde bohužel musela vyprovázet k likvidačním transportům své příbuzné, včetně holešovského dědečka a nakonec i milovaného bratra.
Otto odjel 28. října 1944 dobytčím vagónem do koncentračního tábora Osvětim. Zřejmě byl při selekci vyhodnocen jako možná pracovní síla, a tak přežil až do ledna 1945, kdy se tábor narychlo evakuoval před postupující Rudou armádou. Opět se ocitl v dobytčácích, tentokrát směr koncentrační tábor Buchenwald u Výmaru. Životní peripetie jsou někdy neuvěřitelné – vlak jel přes jeho domovský Beroun, kde Otta stačil vyhodit z vlaku lístek se vzkazem, který zachytil železničář. V Buchenwaldu se dokonce dočkal osvobození americkou armádou, ale pár dnů poté, 21. dubna 1945, zemřel na těžkou tuberkulózu a důsledky dlouhodobého vyhladovění. Stella i její otec, deportovaný do Terezína v lednu 1945, se šťastně shledali s matkou.
Ottovo jméno bylo zveřejněno v repatriačních novinách, ale přesto se rodina návratu posledního člena nedočkala. Symbolicky jej připomíná nápis na náhrobku židovského hřbitova v moravském Holešově, kde je na společném seznamu čtyřiadvacet příslušníků rodu Michalovských, kteří nepřežili holocaust.
Několik let po osvobození se Michalovští odstěhovali do Prahy. Tóny Ottových houslí zněly Stelle v hlavě až do konce jejího dlouhého života. Svého bratra přežila o téměř sedm desetiletí.