MÜLLER PAVEL

Pavel byl v době zatčení bratrů teprve jedenáctileté dítě, které bylo doma útěchou rodině, která se musela třást hrůzou o dva starší syny. Nacisté byli ale v jeho případě krutě důslední – 17. května 1944, týden po jeho čtrnáctých narozeninách (!!!) byl v Řeporyjích zatčen.

Také nezemřel v Osvětimi, chyba opravena, tam přijel s transportem, který vyjel z Terezína 28. října 1944 a ve stejném roce tam měl být zavražděn, alespoń podle našeho pomníku, což je to třetí datum, které nechám předělat, protože po nás už to fakt nikdy nikdo neudělá. Jak a kdy zemřel nebylo zase tak těžké vyprátrat. 27. ledna 1945 dorazila Rudá armáda do koncentračního tábora v Osvětimi a osvobodila necelých 7.000 těžce nemocných vězňů. Pavel mezi nimi nebyl. Stráže SS totiž tváří v tvář postupujícím rudoarmějcům odvedli vězně, kteří byli schopni pochodovat, směrem na západ. Tak došlo k tomu, že větší část vězňů nezažila osvobození vlastního tábora, ale v danou dobu se nacházela v jednom z děsivých pochodů smrti, deklarovaných jako evakuace, kde mnoho z nich přišlo o život, často zastřelením. Kolony vězňů se podle dobových pramenů táhly krajinou a vězni umírali před očima místních obyvatel. Mezi nimi i Pavel Müller. Zemřel konkrétně během pochodu smrti do Mathaussenu, 30. ledna 1945. Šest dnů po Otovi, dvacet po Alfrédovi.