Umístění: NERUDOVA 981, BEROUN
Narozen 26. 04. 1891
Poslední bydliště před deportací: Nová Huť pod Nižborem
Adresa/místo registrace v Protektorátu: Beroun
Transport Y, č. 354 (22. 02. 1942, Kladno -> Terezín)
Transport Ab, č. 351 (17. 03. 1942, Terezín -> Izbica)
Zavražděn
Rodina Krausova
Položené Stolpersteiny: Ing. Egon Kraus, Vilma Krausová
Tato rodina je typickým příkladem sekularizace v židovském prostředí. Krausův rod pocházel z Pravonína na Benešovsku, kde existovalo nejméně od 18. století významné židovské osídlení. Z tohoto rodu vzešla řada rabínů a učitelů náboženství.
Josef Kraus (1853-1915) jako rabín působil v řadě židovských obcí, včetně Berouna, kde také zemřel a je tu pohřben. Stejné duchovní povolání si vybrali i někteří jeho bratři. Na přelomu 19. a 20. století se ústup od náboženství a také od vícečlenných rodin v důsledku modernizace společnosti projevil i u Krausových. Josef měl nejméně sedm sourozenců, ale již jen čtyři děti a ve třetí generaci se počet dětí dále rapidně zmenšoval.
Syn Egon Kraus (1891-1942), se narodil v Nepomuku, kde jeho otec působil. Ani on, ani jeho dva bratři se nevydali na duchovní dráhu, ani se z nich nestali ortodoxní Židé. Ba co víc, Egon zcela opustil židovské náboženství, zřejmě v důsledku hrůz velké války, kterou naštěstí jako vysokoškolák nemusel absolvovat. Egona totiž uchvátila technika a věda. Během války vystudoval českou techniku v Praze a v roce 1919 se přistěhoval do Berouna, kde rovnou nastoupil do zdejšího cukrovaru. Ten tehdy patřil židovskému podnikateli Seligmanu Elbogenovi, mj. majiteli suchomastského zámku.
Hned příští rok po nastěhování do Berouna se oženil se sestrou své švagrové, Vilmou, roz. Frankenbuschovou (1901-1942), úřednicí v Praze, jež pocházela z obchodnického rodu z Heřmanova Městce. Obřad byl civilní, jeho nastávající, ač Židovka, byla rovněž bez vyznání. Odpadlictví od víry svého syna se Egonův otec naštěstí nedožil, nicméně ve dvacátých letech nešlo o nic výjimečného. Zda se oba novomanželé vzdali touhy po potomcích, nebo je mít nemohli, nevíme, každopádně děti po sobě nezanechali. Nastěhovali se do služebních bytů přímo u cukrovaru (dnes bytovky čp. 733-735/II, tehdy součást podniku čp. 135/II). Vilma se starala o domácnost, Egon pracoval v berounském cukrovaru jako odborný technický úředník provozu, a to až do roku 1930.
V té době již tento podnik spadal pod Pečeckou rafinerii cukru, a. s., založenou Elbogenem v Pečkách u Kolína, jejíž vedení si Krause povolalo jako odborníka do pobočného závodu, cukrovaru v Cerhenicích na Kolínsku. Zde s Vilmou žili dalších sedm let, než se roku 1937 opět vrátili do Berouna. Berounský cukrovar byl osudem Krausových až do března 1940. V té době se již nacházel pod německou správou, která v žádném případě nehodlala trpět mezi svými zaměstnanci „podřadné židovské elementy.“ Krausovi se museli ze svého bytu vystěhovat a rychle sehnat podnájem. Což se jim podařilo v právě dokončeném rodinném domku pražských majitelů čp. 981/II v Nerudově ulici. Ovšem jen dočasně, Beroun měl být podle nacistů co nejdříve judenrein, tudíž se museli vystěhovat pryč z města.
Poslední útočiště před deportací našli v říjnu 1941 v Nižboru u židovské majitelky domu čp. 184 v dnešní ulici Nad Hotelem. Do Berouna se vrátili jen nakrátko 22. února 1942, na shromaždiště deportovaných osob do Terezína. O tři týdny později je čekala další cesta vlakem, tentokrát už v dobytčácích, a to do ghetta Izbica poblíž vyhlazovacích táborů Sobibór a Bełzec. Zda podlehli strašlivým podmínkám v ghettu, nebo je nacisté zlikvidovali v některém ze jmenovaných táborů, již není známo. Podobně skončili i Egonovi sourozenci; původně rabínský rod pravonínských Krausů však i přes nenávist nacistů nepřestal zcela existovat.