Umístění: Beroun, Tyršova 54
Narozena 19. 11. 1909
Poslední bydliště před deportací: Beroun
Adresa/místo registrace v Protektorátu: Beroun
Transport Y, č. 377 (22. 02. 1942, Kladno -> Terezín)
Transport AAk, č. 244 (12. 06. 1942, Terezín -> Trawniki)
Zavražděna
Rodina Silbersteinova
Položené Stolpersteine: Malvína Silbersteinová, Filipína Silbersteinová
Rodina Silbersteinova Příběh obou rodinných větví této rodiny se shodou okolností počíná v Haliči, nejchudší části rakousko-uherské monarchie, v níž žila významná část evropských Židů. Dvě metropole tohoto regionu, Krakov a Lvov, obývali z poloviny, resp. ze čtvrtiny Židé. Během druhé poloviny 19. století se mnoho tamních Židů pokoušelo nalézt lepší podmínky k životu, jak moderních a vzdělaných Židů, tak ortodoxních chasidů. Mezi první skupinu patřili také Silbersteinovi. Z venkova se přistěhovali do Krakova, kde Leo Silberstein (1860-1919) vystudoval nový perspektivní obor, chemii. Roku 1894 se mu podařilo sehnat místo ve vzdáleném Berouně, v cukrovaru, který po bankrotu koupil pražský židovský podnikatel Seligman Elbogen. Silberstein zde začínal jako pomocný účetní, ale časem se vypracoval až na hlavního inženýra cukrovarského provozu.
Když byl hmotně zajištěn, oženil se s Malvínou Falkowiczovou (1874-1942) z Prahy. Početná rodina Falkowiczů pocházela z východní Haliče, ze Lvova. Její anabáze je typická pro mnohé vzdělané mladé Židy. Otec Malvíny byl varšavský Žid, který se oženil ve Lvově a vyrazil do vysněného cíle haličských Židů – do Vídně. Zde se z úředníka vypracoval na zástupce pešťské pojišťovny, která jej vyslala do Prahy. Získal titul generálního sekretáře oné pojišťovny a císařského rady. Sňatek Ing. Leo Silbersteina a Malvíny Falkowiczové konaný roku 1900 v pražské synagoze došel naplnění hned napřesrok, kdy se narodila dcera Rita. O osm let později přišla na svět Filipína (1909-1942).
Zatímco jejich rodiče mluvili víceméně německy, děti se rychle přizpůsobily českému prostředí. Jejich spokojený život v bytových domech přímo u cukrovaru, kde Leo získal velmi slušné zaměstnanecké bydlení i s tehdy obvyklou služkou, odpovídal standardu vyšší střední třídy. Bohužel neměl dlouhého trvání. Krátce po vzniku republiky Ing. Leo Silberstein předčasně umírá. Nevíme to jistě, ale zřejmě tato událost byla podnětem k pozdějšímu postupnému rozvinutí duševní choroby jeho manželky, která zůstala sama se dvěma dcerami. Rita již byla jako úřednice zasilatelské jednoty výdělečně samostatná a v roce 1923 se provdala za vinohradského advokáta JUDr. Viléma Glasera. Narodil se jim syn pojmenovaný po dědovi: Leo. V té době se již Malvína Silbersteinová musela vystěhovat ze zaměstnaneckých domů cukrovaru do dnes již neexistujícího bytového domu čp. 54 na rohu dnešních ulic Na Náhonu a Tyršova. Zprvu byla zaměstnána v cukrovaru, ale pak již žila s mladší dcerkou z manželovy finanční pozůstalosti, která ostatně nebyla zase tak malá. Její zdravotní stav se postupně zhoršil natolik, že musela být roku 1935 hospitalizována v Bohnicích a následně byla zbavena svéprávnosti. Mladší dcera se rozhodla matku, která již žila ve svém vlastním světě, opatrovat a rezignovala tím na vlastní život i zaměstnání; nikdy se nevdala. Neštěstí matčino vzápětí následovala katastrofa v rodině starší dcery Rity Glaserové. Její syn, v té době student gymnázia, náhle umřel v roce 1936. Tato ztráta zanechala tak hluboké jizvy v manželském vztahu Glaserových, že se krátce nato rozešli. Na podzim 1939 se Rita vdala za jiného pražského advokáta, JUDr. Jana Stiasného. Když byla s manželem v červenci 1943 deportována z Prahy do Terezína a následně do Osvětimi, nepochybně doufala, že matka se sestrou jsou stále naživu. Tato naděje ji provázela po celou válku. Zatímco její manžel zemřel krátce po osvobození, ona jako zázrakem přežila. Po návratu do Prahy zjistila, že naděje na přežití nejbližších byla marná již v okamžiku, kdy ona sama nastoupila do vlaku směr Terezín. Malvína a Filipína Silbersteinovy byly odvezeny do Terezína v únoru 1942 spolu s ostatními berounskými Židy. Po čtyřech měsících čekal transport nejprve dceru, a to do malého ghetta Trawniki; zahynula v nedalekém vyhlazovacím táboře Sobibór. Jak se cítila duševně nemocná, téměř sedmdesátiletá matka bez dcery, která se o ní celou dobu starala, si lze domyslet. V očích nacistů byla „bezcenná“ dvojnásob: jako Židovka, ale také jako duševní „mrzák“; tyto osoby se v Německu cíleně vraždily již před válkou (Aktion T4). Když ji deportovali na podzim 1942 v rámci tzv. stařeckých transportů do vyhlazovacího tábora Treblinka, měla to štěstí, že její nemoc jí nedovolila vnímat otřesnou realitu před vstupem do plynové komory. Dcera Rita se po válce již nikdy nevdala a neměla žádné děti. Zemřela osamocena, obklopena jen vzpomínkami, v roce 1968.