Umístění: VELETRŽNÍ 196/17, PRAHA 7
Narozen 25. 12. 1875
Poslední bydliště před deportací: Praha XIII
Adresa/místo registrace v Protektorátu: Praha
Transport D, č. 915 (31. 10. 1941, Praha -> Lodž)
Zavražděn
Ludvík Taussig se narodil v Praze v roce 1875 jako nejmladší syn Maximiliana Taussiga
a Emilie Taussigové rozené Reachové. Rodina Taussigova žila v Praze přibližně od poloviny osmnáctého století. Jeho otec řídil strojírenský podnik. Matka Ludvíka pocházela z Domažlicka, narodila se v roce 1848 ve Kdyni. Měl dvě starší sestry Mathilde neboli Matyldu a Henrietu. Dva mladší bratry Morice a Ernsta. Ludvík se 8. listopadu 1908 oženil s Kamillou Ornsteinovou. Jejich první syn Leo se narodil v roce 1909. Následovala dcera Elly v roce 1913 a druhý syn Jiří neboli Georg v roce 1924. Během první světové války sloužil v rakouské armádě. Po smrti otce v roce 1925 převzal rodinný podnik. V dvacátých letech žil na Bělského třídě 52 v Praze 7. Od roku 1936 ve Veletržní ulici č. 196/9a též v Praze 7 Holešovicích.
Starší syn Leo nějakou dobu prosil svého otce, matku a sestrou, aby opustili Prahu v souvislosti s rostoucí hrozbou hitlerovského Německa. 30. října 1939 se rozhodl utéct do Palestiny kam dorazil v únoru 1940.
Ludvík byl s manželkou Kamillou součástí pražské podnikatelské elity a v říjnu 1941 byli deportováni do lodžského ghetta v Polsku. Oběma se podařilo v nehostinných podmínkách ghetta na Cranachstrasse 32/15 přežít až do začátku května roku 1942. Dodnes se zachovaly dopisy (z archivu „Poslední dopisy z Lodže“) od jeho manželky Kamilly, ve kterých žádá Úřad o přesídlení v lodžském ghettu, aby nebyli deportováni z důvodu manželovy nedávné operaci kýly. Z ghetta byl se svojí manželkou deportován 13. května 1942 do Chełmna, vyhlazovacího tábora v oblasti Warthegau v Polsku. Od té doby o nich nejsou žádné zprávy.
Dcera Elly s manželem Františkem Vrbou a jejich synem Ivanem byli nejprve deportováni v prosinci 1941 do Terezína. Následně byli přesunuti v březnu 1942 do ghetta Izbica v Polsku.
Obě jeho sestry Matylda a Henrieta zahynuly v říjnu 1942 v Treblince. Bratr Moric zemřel 17. dubna 1942 a byl pohřben na židovském hřbitově v Praze.
Nejmladší bratr Ernst a jeho žena Wilhelmina byli deportováni 17. prosince 1941 z nádraží Bubny v Praze do Terezína. 15. ledna 1942 byli donuceni opustit Terezín a nastoupit na první transport na východ, jehož cílem bylo ghetto v Rize v Lotyšsku. Od té doby o nich nejsou žádné zprávy.